Ve většině smluv, které česká domácnost podepíše, je schovaná jedna nenápadná věta: *„Nebude-li smlouva vypovězena, prodlužuje se automaticky."* Zní to jako služba zákazníkovi — nemusíte nic řešit. Ve skutečnosti je to jeden z nejvýnosnějších mechanismů, jaký kdy obchod vymyslel. A vydělává na těch, kdo zapomenou.

Proč se na prodloužení vydělává

Nový zákazník dostane dobrou cenu — o něj se bojuje. Stávající zákazník, kterému smlouva „protekla" do dalšího období, dostane ceníkovou. Rozdíl bývá u energií i tisíce korun ročně, u pojistek desítky procent. Firmy s tím počítají: říká se tomu cenová penalizace věrnosti a funguje přesně do chvíle, než si jí všimnete.

Lhůty jsou nastavené proti vám

Háček není v tom, že by výpověď byla složitá. Háček je v načasování:

• Pojištění — výpověď musí pojišťovně *dojít* nejpozději 6 týdnů před koncem pojistného období. Ne odeslat. Dojít.
• Energie s fixací — okno pro změnu dodavatele se otevírá měsíce před koncem fixace; kdo ho promešká, sklouzne do ceníkové sazby.
• Hypotéka — banky posílají nabídku nové fixace často pár týdnů před koncem, kdy už na přesoutěžení není čas. Kdo začne půl roku předem, jedná z pozice síly.
• Telefonní tarify a internet — závazek končí potichu a smlouva jede dál, obvykle bez slev, které jste kdysi vyjednali.

Všechny tyhle lhůty mají jedno společné: jsou daleko od okamžiku podpisu. Rok, dva, tři roky. Lidská paměť na tohle není stavěná — a diář s poznámkou „řešit pojistku" nikdo neotevře včas.

Kolik to stojí

Domácnost s běžnou sadou smluv — elektřina, plyn, povinné ručení, pojištění domácnosti, internet, dva tarify — má v kalendáři 6–8 lhůt ročně. Každá zmeškaná znamená rok za horších podmínek. V součtu jde snadno o vyšší jednotky tisíc korun ročně, které odtékají jen proto, že si nikdo nevšiml data.

Tohle není problém nedbalosti. Je to problém konstrukce: systém je navržený tak, aby spoléhal na vaše zapomenutí. A proti systému nepomůže vůle — pomůže jiný systém, který lhůty hlídá za vás a ozve se s předstihem, kdy se ještě dá jednat.